Povalentýnské zamyšlení

Včera byl Svatý Valentýn. Nijak tento svátek s přítelem neprožíváme. Vlastně ho zcela ignorujeme a počkáme si na prvního Máje, kdy každoročně “vyžaduju” být políbená pod rozkvetlým stromem, abych neuschla! Ale navzdory mé snahy o ignorování tohoto nečeského svátku lásky, zcela mu neunikám. Místo romantické večeře si jen tak sama pro sebe “filosofuji” o lásce a komerčních svátcích.

Svatý Valentýn a veselí obchodníci

Podobně jako Vánoce i Sv. Valentýn je zde hlavně proto, aby potěšil obchodníky! Je to pro ně jedinečná příležitost, jak doprodat, co po Vánocích zůstalo na skladě. Majitelé restaurací mají vyšší tržby, radují se také prodejci kvalitních vín a hlavně muži a ženy v květinářstvích! V minulých století pravidelné svátky sloužily k očistě těla i duše, k určitému rytmu v běhu roku, který zpravidla nějakým způsobem reflektoval přirozený běh v přírodě. Svatý Valentýn byl také původně svátkem připomínající život svatého muže a snad i oslava probouzející se lásky v lidech i v přírodě. Dnes se k tomu rozhodně přidávají i komerční radovánky.

Roční rozvaha lásky

Pro mne osobně je to moment, kdy chtíc nechtíc si dělám moji vlastní bilanci. S přítelem jsme spolu právě tak nějak pět let. Prodělali jsme spolu pár krizí, mnoho báječných chvil a zatím vypadáme, že to spolu chceme táhnout dál. Je to zvláštní moment. V jediný okamžik se rozhodnete zůstat s jediným člověkem a už se nepoohlížíte po nikom jiném. Včera jsem si řekla, že s mým partnerem to stále stojí za to. A to přesto, že se prvotní vášeň vytratila a ve vztahu se nám zabydlelo pěkných pár stereotypů. Ač mi občas pěkně štve, přesto mi život s ním stále naplňuje tak na 90 %. Myslím, že je to pozitivní číslo! Uvidíme o mém příštím bilančním Valentýnu!

Když se rodina rozlítne

Ju, takhle před Vánoci, kromě všech takových těch typických zmatků, vždycky promýšlím své vztahy s rodinou. Vánoce by se měly slavit s rodinou. To je něco, co je hluboko zakotveno v našem podvědomí. Naštěstí snad i víc, než předvánoční slevy a výhodné nabídky …

Moje rozlítaná rodina

Mám totiž trochu výčitky. Nepíšeme si, netelefonujeme si a ani se nenavštěvujeme zdaleka tak často, jak bychom rádi. Rodiče jsou rozvedení a od okamžiku jejich rozvodu před deseti lety, jsem se trochu oddálila. Moje sestra se snažila a snaží mnohem víc. A zasloužila by si za to ode mně mnohem víc sesterské výpomoci. Také tetovské 😉

Dostálův vtípek ke zlehčení mé pochmurné nálady

Jak se to stalo?

Jak se to stane, že se lidé, kteří se měli po dvě desetiletí rádi a žili v jedné domácnosti, najednou přestanou snažit dál budovat vzájemnou blízkost? Je mi z toho smutno. Zatracené Vánoce.

Najednou, po vyletení z hnízda, které zároveň tak trochu přestalo existovat, se každý z nás snažil o vybudování vlastního života. Snad i dokázat ostatním, že to lze a že to dokáže. Ale teď si navzájem chybíme. Asi z toho bude jedno trapně nostalgické předsevzetí na Nový rok. A nebo už na Mikuláše. A nebo víte co, já se pokusím hned mamce zavolat. A sestře taky. Vlastně teď, při psaní tohohle zcela soukromého článku, motivuju sebe sama, abych zorganizovala setkání v nějaké pěkné vinárně. A pak večeři u mě na bytě.

Někdo musí udělat první krok a myslím, že bych to měla být já.

Je hloupé, nebýt za dobře s vlastní rodinou. A věřím, že je nás určitě víc, kdo strhal mosty a teď toho možná lituje … Jste tam, vy zatoulaní synové a dcery? Jak jste se opět sblížili s rodinou, poraďte!

Ach ty nechty!

Cíl mise: přestat si kousat nechty!

Dlouho jsem váhala, zda tohle na sebe prozradit. Rozhodnutí padlo díky uvědomění, že se o tomto tématu nemluví. Rozhodně ne příliš. Nakonec získávám pocit, že jsem jediná na světě, kdo se s tímto zlozvykem potýká ještě po dvacítce.

Nechutné, že?! Teď už je to trochu lepší, ale ne o moc …

Nechty nechty!

Celé dětství, které bylo spíše šťastné, tudíž bez důvodů ke stresu, je slýchávala tuhle vtipnou slovní hříčku. “Lízo, nech ty nechty na pokoji!” Rodiče mi kupovali hořké laky, jejichž aplikace mě měla odradit. Nebo manikůru jako motivace. Nic nezabíralo. Nechty jsem si kousala až do krve. Ubližovala jsem si. Bolelo to. Středověká inkvizice hadr.

Popírání

Až do svých 16 let jsem dokonce před kamarády popírala očividné. Ne, já si nechty nekoušu, mám je jen slabé. Nebo: “Skřípla jsem si prst ve dveřích.” Později jsem si to přiznala. A situace se trochu zlepšila. Nechty jsem si sice kousala dál, ale s určitými limity. Na prstech mi zůstával vždy alespoň kousek nechtu.

Závist

Nyní bych řekla, že se situace stabilizovala. Ale závidím. Závidím ženám jejich krásné ruce. A jelikož je to u mne určitá obsese, všímám si jich. Vidím je všude. Zejména v tramvaji. Krásné upravené nalakované nechty. A mé ruce stále schovávám. Okousané roztřepené nechty a potrhaná kůžička není nic hezkého.

Kde je východisko?

Nedokážu přestat. Občas se to trochu zlepší a během dvou tří měsíců odolávám. Pak stačí jakýkoliv stres (např. počítač, který se zasekává) a výsledek mé tříměsíční snahy zmizí mezi mými tesáky během deseti minut. A nenalézám žádné řešení. Žádné! Kde je řešení? Nevěděl by někdo někde?

Našla jsem tyhle dva zajímavé články, ale nic z nabízených rad mi nepomáhá:

• Jak na kousání nehtů?
• Chcete krásné ruce?

Moc ocením osobní zkušenost. Prosím, napište mi do komentáře!

Kolaudačka

Děcka, je to v prdeli.

Jak jsem psala v minulém příspěvku, jsem přestěhovaná. Poté, co jsme s kámoškou všechno pěkně vynesly nahoru, u toho pěkně podrbly osusedy, vymyslely outfit na brzo se konající kamarádčinu oslavu narozenin, zběžne okoukly sousedy, které jsme potkaly při vynášení nábytku, jsme z té změti krabic vytáhly dva hrníčky s uchem (byly navrchu), dokonce se nám podařilo najít i vývrtku! Nebudu lhát, měla jsem ji v kabelce, protože jsem věděla, že se bude slavit. No a tak jsme si sedly na zem na můj nový balkon, vzaly si na sebe starý mikiny a do dvou do rána jsme kolaudovaly můj nový byt.

Jedna flaška nestačila, tak jsem se pěkně zvesela seznámila s Vietnamcem, co má opodál večerku. “Nešmiš, nešmiš, alkol není stlavý (zdravý)”. Tak jsem Vietnamce pozvala na kolaudačku taky, a ještě postaršího pána, co před domem venčil pejska. Ani jeden z nich mou nabídku, která se už nikdy nebude opakovat, nepřijel. Děcka, ostuda jako prase. Doufám, že to tak beru jenom já a ne i ti dva. Beztak své staré ten dědula doma vyprávěl, jaká se k nim nastěhovala alkoholička. Možná, že bych se měla jít omluvit a při té příležitosti je pozvat na sklenku?:-D

Přestěhováno!

Tak milý návštěvníci mého bláznivého blogu, moje stěhování úspěšně ukončeno, půjčka (ufuf ufuf) splacena a stále randím se stejným chlapcem. Jen mě to stěhování přivedlo na jednu zajímavou myšlenku, a to že je něco úplně jiného spolupracovat s chlapem a nebo s jinou ženou. Máte taky takový pocit? Počkejte, vysvětlím to podrobněji.

STĚHOVÁNÍ S ŽENSKÝM TAKTEM

Už je tomu pár let, pomáhala jsem dobré kamarádce se stěhováním. V rámci akce bylo také třeba vynést do prvního patra (bez výtahu) tři poměrně dost těžké (kurňa těžké) kusy nábytku. A žádný chlap v dohledu. Nu, úkolu jsme se nezalekly a pěkně si hekly a do toho prvního patra všechno vyvlekly. A to všechno v přátelském souznění plném otázek typu: “Jak si myslíš, že bychom to měly udělat?” “Co říkáš, když to zvedneme takhle?” “Hele, to byl asi blbej nápad, budeme to muset zkusit ještě jednou ….” “Nevadí ti, když si dáme pauzu?”

Naprostý respekt a pohoda uprostřed totální dřiny.

STĚHOVÁNÍ S MUŽSKOU SILOU

Když jsem se tedy před měsícem stěhovala já, můj přitel si přizval kamaráda. Nejsem žádný psycholog, ale měla jsem takový pocit, že se přítel chtěl přede mnou ukázat jako alfa samec. Já jsem se do ničeho nesměla motat, můj názor byl skutečně jen poradenský. Celá akce probíhala v doprovodu vět, typu: “Hele, vole, co to děláš?! Vždyť takhle se s tím nikdy nevotočíme!” “Do hajzlu, to to nemůžeš pořádně chytit!” “Hele, přece se s tím nebudeme tady tahat dvě hodiny, za půl hoďky to musí být hotový!!!”

Prostě stres, soutěživost a přetahování.

Nu, co dodat. V obou případech stěhování proběhla a účastníci to zapili pár sklenicemi alkoholu, a to v pohodě a přátelském souznění! 🙂

Lehké jarní deprese

Takže je to tu opět. Probudila jsem se znechucená a znechucenost mě provází až do odpoledne. Tak jsem si vzpomněla na svůj věrný blog a řekla jsem si, že se tu trochu vypláču.

Před čtrnácti dny jsem potkala fajn kluka. Takový pohodář, sympaťák, trochu sportovec, co si ale občas rád přečte nějakou knížku. Ideál, ne. Připadal mi jako princ, zejména po poměrně dost dlouhém singl životě. Jenže po týdnu mě začaly jeho pozornosti vytáčet. Jeho potřeba mi každý den volat, trávit každou noc u mě, vyžadovat moji milou pozornost. Je to na mě až moc rychlé. Nejspíš trpím problémem dlouhodobých singlů, když se snaží opět dát s někým dohromady. A k tomu moje nízké sebevědomí. Nechci tohohle chlapa ztratit tím, že se hloupě vyjádřím o mých sobeckých potřebách a on mi zdrhne. Na druhou stranu, co s chlapem, který nedokáže diskutovat. Na třetí stranu, co s chlapem?! Potřebuju ho skutečně? Docela jsem si poslední dobou vystačila …

Nejistota, ze které pramení moje momentální deprese. A nejen to. Navíc jsem včera zjistila, že se budu muset přestěhovat do jiného podnájmu. Neměla jsem s domácím úplně vyjasněnou smlouvu, bylo to tak trochu na domluvu a za dobrou cenu. A on teď ten byt potřebuje urgentně pro svou dceru, která právě prochází rozvodem. Případné, že. Přítel mi samozřejmě navrhl ať jdu přechodně bydlet k němu, ale to prostě není možné, že.

Takže jsem od včerejška v plném proudu internetového brouzdání. Po pěti hodinách (asi ve dvě v noci) jsem narazila na fajn nabídku pronájmu. Je to urgentní inzerát, byt v pěkné čtvrti, ne daleko do práce, jediný problém je, že chtějí docela vysokou kauci, a to okamžitě. Výplata je ale až za dva týdny … Takže jsem plynule přešla na hledání rychlé půjčky. Nikdy bych nevěřila, že do toho půjdu, ale tohle je asi případ, kdy je to opodstatněné. Půjčím si deset tisíc a zaplatím ji asi o tisíc víc. To není tak špatné. Vybrala jsem nakonec Ferratum. Ale nepřídává mi to. Jestli se něco stane a nedostanu výplatu včas, takže nezplatím splátku včas, úroky naskáčou! Achich, ať už je to za mnou! Aspoň, že mi přítel pomůže se stěhováním …

Štěstí, štěstí, muška jedna zatracená …

Jsem včera v poledne jedla v jedný bio jídelně. Jídlo je tam docela dobrý, není to drahý a když nepřijdu přesně ve 12 hodin, ani příliš dlouho nečekám. A hlavně mám při jídle úžasný pocit, jak žiju zdravě a jak zachraňuju tuhle planetu … vaří z bio potravin, ty by neměly planetě škodit …

A většinou se tady i odreaguju tak nějak. V podstatě jsem sem začala chodit od tý doby, co bojuji káždé ráno s jógou. Jako jeden důsledek je totiž také to, že stále obcházím místo, kde nabízejí kurzy jógy a koukám po slevách. Na, a před těločvičnou visel letáček na tuhle bio jídelnu. Však mě na to kámoška upozorňovala. “Počkej, začneš s jógou, potkáš ty divný alternativní lidi, začneš se oblékat jako hippie a vařit budeš jen Bio. A určitě začneš chodit na seberozvojový kurzy a podobný hovadiny o tom, jak být šťastná, zdravá a vnitřně krásná.”

No, jsem se tomu smála, že. Vím přeci, kdo jsem a co mě zajímá. A vidíte, už sedím v týhle bio restauraci a okolo mě spousta divných lidí, kteří při obědě, PŘI OBĚDĚ, jsou schopni diskutovat o ekologii, výplachu střev a nutnosti něco udělat, aby se ve městě lépe dýchalo. Spasitelé světa.

Co mě ale dostalo nejvíc, byl hluboký rozhovor tří chlapů, kteří diskutovali o tom, proč “žena vlastně nikdy nemůže být šťastná“. Natolik mě to šokovalo (seděla jsem k nim zády, tak si nějspíš mysleli, že je neslyším), že jsem si dokonce objednala i kafe (obilný), abych si je doposlechla. Jejich názor v několika bodech:

1. Žena má v životě jiné poslání než muž a odvozeno z toho, je pro ni mnohem těší být šťastná.
2. Neustále se proměňující nároky a požadavky ženy, a tudíž problém ji (je) uspokojit, brání tomu, aby žena byla trvale šťastná.
3. Žena má pocit, že neustále musí dělat nějaké kompromisy – manžel/přítel, děti, povolání, vlastní seberozvoj …
4. Ženu je velmi těžké uspokojit, a proto ženy opouští partnery.

V žaludku mi sice ležel lehký oběd z pohanky, ale stejně si myslím, že jsem si při jeho zažívání zadělala na vředy.

Kámoška má asi pravdu, je třeba být alternativní opatrně!

Jó, jóga!

Pořád se sebou bojuji. Hledání něčeho perspektivního a trvalého v mém životě, které stále nepřichází. Tahle zima mě připadá neskutečně dlouhá, a to jsme teprve v polovině.

Začínám tedy usilovat o Změnu. Jajaj, kde je moje vůle! Kdo mi ji vzal! Jsem ji začala hledat po internetu a zjistila, že vůli lze posílit cvičením jógy. Posílit tak lze i svalstvo, které mi za poslední dva roky celkem ochablo. A získat životní sílu a optimismus. Celkem to zní jako dobrý experiment. Zéjména co se té vůle týče.

Nemám totiž momentálně peníze na to, abych si zaplatila kurz. Takže se budu muset motivovat sama. A navíc mě přišlo znamení! Ocitla jsem se v jednom antikvariátu a našla tuhle knihu jógy: Jóga v denním životě od Paramhansa Svámí Merešvaránanda. Není to nejmodernější pojetí, ale líbí se mi, jak autor motivuje. Cvičení jsou dobře uspořádaná do několika úrovní. A začíná se s úplně jednoduchými cviky. Minimalistickými. Ale fungují!

Už držím celý jeden týden. Nařizuji si budík o celou hodinu dřív, což je neuvěřitelný výkon a já se za to chválím. A cítím, že moje páteř to také oceňuje. Jen mě děsí, za jak dlouho vyhořím. Teoreticky, dle Knihy, bych měla cvičit cvičení stejné úrovně během celých tři měsíců. Po třech měsících by tělo i duše mělo být připraveno na další úroveň.

Ale já mám ze sebe strach. Už tolikrát v životě jsem něco začala a pak mě to

1. přestalo bavit,
2. ztratila jsem motivaci,
3. někdo mě odradil,
4. zlenivěla jsem,
5. našla jsem tisíc a jeden důvod, proč s tím přestat,
6. vlezla mi do toho práce,
7. myslela jsem si, že jsem našla toho pravého, věnovala jsem mu celý můj čas a energii, ale nakonec jsem skončila rozchodem a depkou;

Mám skutečně strach, že to tak dopadne i tentokrát. Mám dojem, že jóga je něco, o co je třeba se skutečně zajímat na plno. Studovat literaturu a hledat na internetu. Proč všechno musí stát tolik času! Obdivuju a závidím lidem, kteří jsou schopni se naplno věnovat jednomu koníčku, jedné aktivitě. Dokážu to i já? Může to být jóga, co mě pohltí a naplní můj poněkud momentálně prázdný život?

Co je to vaše něco? Jak se motivujete? Co vám pomáhá jít za svým cílem?

Rozvod …

Jsem se dnes ráno probudila kompletně v hajzlu. Řeklo by se nešťastná. Kurňa, bych fakt se sebou měla něco dělat. Poslední dva roky, vlastně od maturity, vůbec nemám pocit, že by se NĚCO událo. Jako bylo několik fakt dobrých víkendů a pár fajn akcí s holkama, ale tak nějak mě to přestává bavit.

Měla bych se asi vrátit k nějakým koníčkům. Nechala jsem všeho když se naši rozvedli. Víte, hrozně dlouho jsem si myslela, že … nu zkrátka že nejsme žádná perfektní rodina, co dělá úžasný věci, zachraňuje planetu, rodiče, co učí na vysoké škole nebo vědci v Ústavu věd, ALE že se máme rádi. Že rodiče drží pohromadě. Že každý víkend vyrazíme s tátou na výlet a máma nám při návratu vynadá, že jsme celý upachtěný, ale stejně na stůl postaví teplou polévku a výborný štrůdl. Zkrátka jsem si myslela, že tohle je taková konstanta, jistota, přístav, do kterého se můžu a vždy budu moc vracet. A to, že jsem se mýlila, mě kompletně dostalo. Asi ne tolik jako moji oblíbenou Amy Whitehouse, která při rozvodu jejích rodičů už tehdy pomýšlela na sebevraždu, to vůbec, ale je mi jasné, že někdo by to tak nést mohl.

Nejhorší je, že jsme to se sestrou vůbec neviděly přijít. Rozvod rodičů se jednoho dne udál, jako kdybychom si ho objednaly po internetu. Prostě tu byl. Táta vždycky pracoval dlouho do noci, to je normální, má totiž restauraci a mamka vždycky měla svá zadumčivější období. Tak jsme si se ségrou nic nepřipouštěly. Ale jednoho krásného rána, zčistajasna zrovna před sestry narozeninami, nám rodiče oznámili, že mají problémy. Táta chce od nás odejít. Nu, sestře bylo dvacetpět a mě téměř osmnáct, tak je jasné, že jsme dost velké, aby se nám z toho nezřítil svět. Rodiče mají právo na svůj život a činit svá rozhodnutí i bez ohledu na nás. Tak jo. Já to beru. Ale máma to nakonec nesla fakt dost těžko a rozhodla se, že jedině já, její malá holčička, jí můžu pomoct. Teď je mi jasné, že jsem ji měla říct, aby si přečetla nějakou takovouhle knížku. Během šesti měsíců mě fakt vyždímala a dokonce jsme na sebe křičely. Trvalo rok, než se to zklidnilo. Dokázaly jsme si vyříkat naše bolístka.

Ale já postupně během těhle dvou let nechala všech koníčků a mám pocit, že jsem se s tím rozvodem rodičů nesrovnala zas tak jednoduše … ale přece nebudu “trpět” za rozhodnutí svých rodičů! Musím se znovu postavit na nohy. Vrátit se do akce! Ale tak nějak si říkám, že to nebude jednoduchý. Práce mě dost vyčerpává a taky si nedokážu odpustit o víkendu vyrazit s partou na koncert. Asi bych je měla zkusit přesvědčit a vyrazit s nima na lyže!

Kalby

Ahh yes, už je čtvrtek týden pomalu končí a víkendový plány na noční flámy se začínají jsou už na dosah ruky. Stereotypní týden se vždycky tak vleče. Práce, škola. Ani v jedno nedává žádnej hlubší smysl a přesto mi to už léta zaplňuje většinu mýho života. Budík. Jo! Konečně pátek. Sraz v osm u Báry. Kupuju v Albertovi Morgana a dvoulitrovou kolu. Když zazvonim, dveře mi otevře Franta, rozjařeně mě obejme. Uvnitř už sedí Julie, Honza a Máňa a poíjej víno. Když vytáhnu rum, všichni rozjařeně zavýsknou a Bára utrousí: “No konečně někdo přines nějaký pořádný pití.” Lednička zaplněná flaškama piva. Pustíme hudbu a bavíme se o kalbě minulej víkend. Někdo připomene, jak se Vašek plazil opilej před tim australskym barem a líbal se tam se sloupem. Všem se zalesknou oči v očekávání dnešního večera. Po třech hodinách a několika skleničkách rumu s kolou se všichni pakujem a berem taxíka do klubu, kde dneska hraje náš kámoš. U vchodu je vyhazovač a vybírá vstup. Jsme na guestlistu, vytahuje dvou stránkovej papír a hledá naše jména, jeden kámoš tam není, tak se s nim chvíli hádá a pak vstup stejně doplácí. Je narváno a napůl spocený tanečníci na parketu se bavěj. Jdem pro piva a tancujem taky. Derek hraje dobře. Za dvě hoďky ho vystřídá jinej týpek a hraje totální shit. Ztrácíme se s kamarádem na bar a konverzace se stočí na něco mezi důležitejma životníma otázkama a nejtajnějšíma záležitostma posledních dnů. Řikáme se dost intimní věci, který bychom si normálně neřekli a po půl hodině se ztrácíme z klubu. Ráno mě bolí šíleně hlava a celej den jsem úplně nepoužitelná. V sobotu repete v menším. A neděle horší kocovina. V pondělí se za koloběh týdne společně s všudy přítomnym pocitem nenaplnění roztáčí nanovo.